Zdraví a testy

U papillonů je testování dědičných chorob stále v začátcích ovšem laboratoře již nabízí možnost testování některých onemocnění.

Progresivní retinální atrofie u plemen Papillon a Phaléne (Pap-PRA 1)

Progresivní retinální atrofie (PRA) bývá nejčastější příčinou ztráty zraku u člověka i u psů. PRA je charakterizována velmi rychlou ztrátou funkce tyčinek následovanou ztrátou funkce čípků. Primárním klinickým příznakem často bývá zhoršení zraku v tlumeném světle a dále postupně dochází k celkové ztrátě zraku. Existuje mnoho forem PRA a je popsáno mnoho genových mutací, které způsobují onemocnění PRA u řady plemen.

Ahonen a jeho skupina v roce 2013 publikovali nalezení kauzální indel mutace (1bp delece následována 6 bp inzercí) v CNGB1 genu, zodpovědné za PRA u plemen Papillon a Phaléne - tato konkrétní forma nemoci se označuje Pap-PRA 1. Ve frekvenční studii bylo testováno 145 jedinců plemene Papillon a Phaléne a frekvence přenašečů byla zjištěna 17,2 %. Tato specifická mutace nebyla nalezena u žádných z kontrolních 334 zdravých psů 10ti různých ras a ani u 121 PRA postižených psů 44 různých ras (Ahonen at al., 2013).

Mutace způsobující Pap-PRA 1 je autosomálně recesivně dědičná. Nemoc se projeví u jedinců, kteří získají mutovaný gen od obou svých rodičů. Tito jedinci jsou označování P/P (positivní / positivní). Provedení molekulárně genetického testu může sloužit k potvrzení diagnózy. Přenašeči mutovaného genu, označovaní N/P (negativní / pozitivní, heterozygoté), mají mutovaný gen pouze od jednoho z rodičů a jsou bez klinických příznaků. Přenášejí ovšem nemoc na své potomky. Při krytí dvou heterozygotů (N/P) tedy bude teoreticky 25% potomků zdravých, 50% potomků budou přenašeči a 25% zdědí oba geny od svých rodičů mutované a budou postiženi Pap-PRA 1.

Neuroaxonální dystrofie (NAD) u papillonů

Neuroaxonální dystrofie patří do skupiny vzácných, heterogenních dědičných neurodegenerativních poruch. Byla popsána u různých druhů savců, včetně lidí, psů, ovcí, dobytka, koní nebo koček a vyskytuje se sporadicky po celém světě.

Klinické projevy a nástup onemocnění se u různých druhů savců i mezi jedinci téhož druhu liší. První příznaky se objevují u štěňat ve věku přibližně 3 měsíců. Jsou pozorovány problémy s chůzí (mohou se vyvinout až v částečné nebo úplné ochrnutí), obrna končetin, třes hlavy nebo celého těla, neschopnost stát (astasie) a od 6 měsíců se objevují neurologické příznaky jako slepota, strabismus, ztráta reakce na hrozbu, zhoršená schopnost příjmu jídla a postupně se rozvíjející mozečková atrofie.

Příčinou onemocnění je mutace c.1579G>A genu PLA2G6, který se podílí na správné metabolizaci fosfolipidů, hlavní složky buněčných membrán. Mutace je děděna autozomálně recesivním způsobem. Nemoc se tedy projeví u jedinců, kteří získají mutovaný gen od obou svých rodičů. Tito jedinci jsou označování P/P (pozitivní/pozitivní). Přenašeči mutovaného genu, označovaní N/P (negativní/pozitivní), mají mutovaný gen pouze od jednoho z rodičů a jsou bez klinických příznaků. Přenášejí ovšem nemoc na své potomky. Při krytí dvou heterozygotů (N/P) tedy bude teoreticky 25 % potomků zdravých, 50 % potomků budou přenašeči a 25 % zdědí oba geny od svých rodičů mutované a budou postiženi NAD. Křížením zdravého jedince (N/N) a přenašeče (N/P) teoreticky vznikne 50 % přenašečů a 50 % zdravých jedinců. Pokud bychom kryli přenašeče (N/P) a postiženého jedince (P/P), tak by teoreticky vzniklo 50 % postižených jedinců a 50 % přenašečů.

Maligní hypertermie

Maligní hypertermie (MH) představuje závažnou komplikaci při celkové anestezii, která může být až fatální. MH je farmakogenetická choroba kosterního svalstva, při které dochází k hyperkapii, tachykardii a hypertermii, které jsou vyvolány reakcí na chemické spouštěče - v tomto případě anestetika. Postižení psi nemají žádné klinické příznaky, dokud nejsou vystaveni vyvolávacím látkám. Maligní hypertermie byla popsána u lidí i různých druhů zvířat (např. koček, psů, koní, skotu, králíků).

Psi s maligní hypertermie jsou zdraví, nevykazují klinické příznaky, dokud nejsou vystaveni spouštěčům. V případě celkové anestezie se objevují hyperkapnie, tachykardie a hypertermie. Pokud není anestezie přerušena, příznaky mohou postupovat k arytmii, rabdomyolýze, selhání ledvin a smrti. Vyvolávajícími látkami jsou běžně používaná volatilní neboli prchavá anestetika (např. halotan, isofluran, sevofluran) a nepolarizující svalová relaxancia jako je sukcinylcholin (Roberts et al. 2001, Brunson et al. 2004).

Léčbu je nutné zahájit přerušením anestezie. Chlazením organismu a podání antidotik, látek snižujících svalové napětí, např. dantrolen. Pro psi postižené MH je možné zvolit alternativní anestetika, důležitá je i premedikace, protože stres může být faktorem přispívajícím k rozvoji klinických příznaků (Brunson et al. 2004).

Dědičnost MH je autozomálně dominantní. Pouze jediná kopie mutovaného genu je dostačující pro vznik klinických příznaků. Mutace není vázána na konkrétní plemena (Brunson et al. 2004.) Vzhledem k tomu, že postižení jedinci jsou bez podání vyvolávajících látek zcela bez klinických příznaků, mohou někteří jedinci prožít celý život, aniž by byla během života stanovena diagnóza MH. V případě postiženého jedince je riziko přenosu postižení na potomka 50%.

von Willebrandova nemoc

Von Willebrandova choroba (vWD) je způsobena nedostatkem plazmatického von Willebrand factoru (vWF). VWF je krevní glykoprotein (nikoli enzym), který hraje roli v krevním srážení. Jeho primární funkcí je vázat se na ostatní proteiny (např. stabilizuje Faktor VIII) a usnadňovat agregaci a adhezi trombocytů v místě poranění. Deficit nebo porucha funkce vWF způsobuje krvácivé stavy, které jsou nejvíce patrné ve tkáních, kde krev protéká tenkými cévami. VWD se projevuje jako sklon ke krvácení z kůže a sliznic. Nemoc může být dědičná nebo získaná.
U psů, stejně jako u lidí, byly rozpoznány tři typy vWD. Zatím bylo identifikováno několik genových variant, které souvisí s von Willebrandovou nemocí. Lze očekávat, že další varianty budou ještě objeveny.

vWD typ I

VWD typ I je nejčastější a nejméně vážná forma vWD u savců. Je děděna autosomálně recesivně. Nemoc je charakteristická nižší koncentrací vWF v plazmě, struktura proteinu bývá nenarušená. U postižených jedinců mohou nastávat krvácivé stavy.

Mutace je děděna autosomálně recesivně. Tzn, že nemoc se projeví pouze u jedince, který zdědí mutaci od obou rodičů. Jedinec s jednou mutovanou alelu bude přenašeč nemoci bez klinických příznaků.

Deficit faktoru VII

Faktor VII (FVII) je vitamin K dependentní glykoprotein. Je syntetizovaný v játrech a vylučovaný do krevního oběhu jako jednořetězový zymogen, který po aktivaci hraje klíčovou roli v zahájení koagulace. Dojde-li k cévnímu poranění, FVII v kombinaci s tkáňovým faktorem (TF) a za přítomnosti vápníku štěpí faktor IX a faktor X na jejich aktivní formy, které se podílejí na tvorbě trombinu. Deficit faktoru VII nepříznivě ovlivňuje srážlivost krve a způsobuje tak nadměrné krvácení v případě jakéhokoli zranění či jiného zásahu do organismu (např. při plánované operaci psa).

Deficit FVII je děděn autozomálně recesivně, to znamená, že onemocní pouze jedinec, který zdědil od svých rodičů obě alely mutované (P/P, positivní/positivní, mutovaný homozygot). Jedinec, který zdědí mutovanou alelu pouze od jednoho z rodičů (N/P, negativní/positivní, heterozygot pro substituci, též přenašeč neboli carrier) neonemocní, ale předává mutovanou alelu dál na potomstvo. V případě krytí dvou heterozygotních jedinců (přenašečů) se deficit FVII projeví teoreticky u čtvrtiny z narozených potomků.

Molekulárně genetický test dokáže spolehlivě odhalit přenašeče mutované alely, kteří klinicky neonemocní. Doporučujeme testovat všechny jedince, kteří mají být zařazeni do chovu. Vzhledem k vysokému riziku onemocnění potomků v případě krytí dvou přenašečů doporučujeme krýt přenašeče jedincem s wild type genotypem (N/N, negativní/negativní, tzn. jedincem bez přítomnosti mutace v genu).

Zdroj - https://www.genomia.cz/cz/breed/papillon/

PL - Luxace pately (vykloubení čéšky)

je relativně časté onemocnění kolenního kloubu psů. Je typické anatomickými změnami pánevní končetiny, které vedou následně ke změně polohy čéšky do abnormální pozice. Patela (čéška) je oválná kost umístěná uvnitř kolenního kloubu, kde je volně skloubená se stehenní kostí - není s ní srostlá. Patela leží ve žlábku ve spodní části stehenní kosti a z obou stran je zajištěna kostními hřebeny, které zabraňují jejímu vykloubení. Shora se na patelu upíná čtyřhlavý stehenní sval, zdola patelární vaz, který končí na hřebeni holenní kosti; celý kloub je obklopen kloubním pouzdrem. Všechny tyto struktury zajišťují fixaci pately v anatomické pozici. To ovšem platí jen v případě, že jsou normálně vyvinuté a nepoškozené např. úrazem.

Způsob vyšetření: Palpačně