ač ještě není věkově veteránka,
přesto již nezasáhne do chovu :
To nejtěžší na životě se psem není to, co si myslíš.
Není to chození ven v dešti, v zimě, když jsi unavený a bez nálady.
Není to, že rušíš výlety, odmítáš pozvání a slyšíš: „Přijď bez něj.“
Není to chlupy všude — na povlečení, na rtech, v jídle.
Není to věčné vytírání podlahy, i když víš, že za chvíli bude zase špinavá.
Není to ztráta svobody — protože svoboda teď znamená „my“.
A není to ani v tom, že tvoje srdce už nepatří jen tobě.
To všechno je láska. To všechno je život. To všechno je tvoje volba.
To nejtěžší přichází pomalu — jako bolest starých ran, jako chlad, který se vkrádá do kostí.
Jednoho dne prostě vidíš: už nemůže.
Snaží se, ale nejde to. Běží k tobě, ale pomaleji.
Oči jsou stejné, jen v nich to tiché: „Jsem tady, ale je to těžké.“
A ty si vzpomeneš, jaký byl. A jaký se stal — celý tvůj, věrný až do konce.
Vždycky věřil, že budeš vedle něj, že ho zachráníš, pozvedneš, podržíš.
A ty jsi byl. Ale teď ho nemůžeš zachránit před stářím.
To nejtěžší je vědět, že pro tebe byl světlem, a ty pro něj — celým světem.
Žil tebou, dýchal tebou, miloval tě.
A ty nejsi připraven. Nejsi připraven ho pustit.
Nejsi připraven sledovat, jak odchází ten, kdo tě naučil milovat.
A pak přijde ticho.
Prázdný polštář. Miska, kterou už nikdo neolízne.
A tvoje srdce — zraněné.
Vyjdeš ven — tentokrát bez něj.
A v prázdnotě zašeptáš: „Pojď, můj milý.“
Ale kdybys mohl vrátit čas — vybral by sis ho znovu.
Celou bolest, celou únavu, celou lásku. Protože je skutečná.
Vzít si psa do života znamená vpustit do sebe oheň,
který tě bude hřát navždy. I když už dohoří.
Joe Randolph Ackerley